Již je tomu skoro týden, co jsme  naposledy přirazili svou milou loď ku břehu a vystoupili jsme na pošmourný břeh školních dní. Avšak nyní se ještě jednou vraťme na vlny Království ostrovů a nechme znovu vítr pohrávat si s našimi vlasy, zatímco stojíme na přídi naší lodi hledíce do úsvitu…

Budu vám vyprávět náš příběh. Na samém jeho začátku stojí admirál královského loďstva – to on se nás ujal, když jsme ještě jako zelenáči postávali v Mrákotínských docích. Vydali jsme se nejprve postavit své lodě, abychom s ním pak mohli putovat ke králi. Ten si totiž vyžádal naši neodkladnou pomoc – vždyť mu někdo ukradl to, co je jeho srdci nejbližší…

Ptát se stráží bylo zbytečné – nepamatovali si totiž vůbec nic. Tedy alespoň do té doby, než jsme jim u goblina Mazavky neobstarali nějaký ten paměťový driják. Když jej ochutnali, ochotně nás vzali na místo, kde k oné podlé loupeži došlo. Sami jsme si mohli prohlédnout poslední zbytky drahocenných pohárů a drahých kamenů. A také spoustu pavouků, kteří jakoby se snažili rychle svými smotky zaplnit náhlou prázdnotu.

Co však zloděj s věcmi udělal? Určitě je někde střelil. Proto naše další kroky vedli na tržiště ke dvěma obchodníkům s haraburdím a různými kradenými věcmi. Když jsme je přesvědčili, že se také v obchodnictví vyznáme, prozradili nám jméno jednoho zlodějíčka – Persivala Proriola von Folegandros. Právě tento člověk jim totiž dodal navlas stejné poháry, jaká jsme našli v královské pokladnici.

Vypátrat sídlo tohohle Proriola nebyla vůbec hračka, nakonec jsme to ale společnými silami zvládli. Pak jsme tajně špehovali dva jeho kumpány a vplížili jsme se tak nepozorovaně do jeho sídla. A pak nastal boj – řežba hlava nehlava! Ranění padali na obou stranách, a to  pod ranami mečů, tak pod žihadly nepřátelských vos. Nakonec jsme přece Persivala zahnali do kouta (jeho kumpáni zbaběle zdrhli). Bohužel jsme zjistili jen to, že je ukradl nějakým komediantům. Že by to tedy byli oni, kdo kradl u krále?

Abychom se k nim dostali blíž, vetřeli jsme se na jeden festival pořádaný pány z ostrova Kythros. A dobře že jsme tak udělali! Krátce po doplutí nastala totiž příšerná bouře, takže jsme ještě rádi  využili jejich pohostinnosti. A rozhodně jsme se tam nenudili – nejprve jsme soutěžili ve vědomostním klání, pak jsme předvedli své vlastní výstupy a shlédli jsme  exhibici jednoho podlého padoucha.  Na závěr přišla soutěž ve zručnosti – vyráběli jsme létající stroje z papíru. Na druhý den ráno jsme v místním žaláři objevili jednoho z těch komediantů (byl zavřen za potulku a výtržnictví, jak nám sám řekl). Pověděl nám také, že ony poháry dostali odměnou od krále a že tedy sledujeme slepou stopu.

Naštěstí nám též poradil, abychom navštívili jednoho čaroděje, který žije nedaleko (bohužel uprostřed souše, takže jsme na jeden den museli opustit bezpečí svých kajut a vypravit se za ním na Míchovo skalisko). Výprava to byla jistě úspěšná – i přes naše nevybíravé chování se nám čaroděj rozhodl pomoci. Pověděl nám o strašném drakopánu, který za vším stojí, a povzbudil nás, abychom se na něj pořádně vyzbrojili. On sám že zatím bude pátrat po způsobu, jak se za drakopánem dostat a – a to hlavně – jak jej porazit.

Abychom získali opravdu kvalitní výzbroj, museli jsme se odvážit do trpasličích dolů. Naštěstí se nám podařilo obelstít jejich strážce a tak jsme za chvíli měli brnění, přibice, meče i kouzelné prsteny a amulety. Teď už jen počkat na zprávu od čaroděje.

Přišla hned časně z rána. Díky ní jsme se dozvěděli, že drakopána porazíme jen když probodneme čtyři části jeho srdce, které rozmístil na jednom z ostrovů. A bylo je třeba probodnout současně, aby ten zlosyn nic nezpozoroval. Vypravili jsme se je tedy hledat a podařilo se! Drakopán byl poražen.

Zbývalo z indicií nalezených u fragmentů srdce nalézt sídlo drakopána. A hlavně to, co králi ukradl! Po úporném luštění se nám povedlo i to – vypravili jsme se tedy (pro jistotu stále plně ozbrojeni) do jeho sídla, abychom konečně splnili úkol, který nám před tak dávným časem svěřil král.

Když jsme však dorazili do onoho sídla, našli jsme tam z drakopána už jen hromádku popela (nejspíš vedlejší efekt toho temného kouzla, kterým rozdělil své srdce.. kdo ví) a u něj byla … princezna! Takže to ona byla to, čeho si král nejvíc cenil! Jeho milá dcera! Proto jsme nelenili a jali jsme se jí dopravit panu králi.

To bylo radosti! Král za odměnu otevřel svou pokladnici a obdaroval nás. Také nás oblékl do stejnokroje svých rytířů, jímž se nyní honosíme. A konečně – uspořádal pro nás výtečnou hostinu, na které se jedlo, pilo, hodovalo… až do večerky.

A to je konec našeho dobrodružství, neboť králův úkol jsme splnili a na ostrově Škola na nás za pár dní čekal další, neméně důležitý. Nezbývalo tedy než zvednout kotvy, naposledy zamávat ostrovu Despotikos a zavolat námořnické AHÓJ!