Budoucnost lidstva je nejistá, ale my jsme měli šanci podívat se, jaká by jednou mohla být.  Roku 2087 jsme jako vojáci dostali za úkol vyrazit do kriticky nebezpečných zón, kde pochodují mutanti zmutovaní z Covidu-19. Naše mise byla jasná: přežít (pokud možno), zachránit všechny přeživší, sejmout mutanty a hlavně se nenakazit.

První den nás přivítala tamní armáda, no, armáda... Bylo jich asi 10 , a hned jsme se pěškobusem vydali na jejich základnu. Tam nás místní felčaři (zdravotníci...) otestovali na mutantní nemoci, protože jsme už cestou prošli nakažlivou zónou. Testy naštěstí dopadly dobře – žádné ztráty na životech – a tak jsme si mohli dopřát naší první dobrou večeři. Jeden z naší jednotky vytáhl guláš, co přivezl z domu. Nic zvláštního se už tu noc nestalo, kromě menšího celonočního plížení při umisťování senzorů, abychom věděli, kdy se mutanti blíží.

Další den nás trénovali, jak přežít v zónách – třeba jak zapálit oheň poslepu, protože proč ne. Odpoledne jsme dokončili instalaci senzorů, a ty naštěstí zafungovaly: večer nás varovaly před mutanty, co se blížili nebezpečně blízko. Zbraně nám dodal Bob the Buber, takže jsme ty obludy zneškodnili. Po tomhle vyčerpávajícím dni nás čekala další mise: vzdálená výzkumná stanice, odkud jsme zachytili nouzové volání.

Trvalo celý den, než jsme se k ní dostali. Když jsme dorazili, našli jsme zničenou základnu, zřejmě po útoku lidskými zbraněmi, a nějaké zajímavé papíry – včetně telefonních čísel... Kvůli dešti jsme tam přespali, a ráno jsme se vydali zpět na základnu přes různá místa, kde by se ještě mohlo skrývat něco užitečného. Cestou jsme taky poskládali pár vodítek a zjistili, že útočníci zajali vědce, kteří pracovali na léku pro mutanty. A že večer budou projíždět nedaleko naší základny. Tak jsme se rozhodli je přepadnout – a světe div se, povedlo se! Většina jejich jednotky nedorazila, ale vědci tam byli, takže mise splněna.

Další den jsme pomáhali vědcům shánět suroviny na výrobu léku – mimo jiné i kousek jednoho z mutantů. Když už jsme šli spát, stalo se to, co jsme čekali nejméně… Přepadli nás! Zbytek těch chlápků, co jsme je zajali. Přežili jsme, ale při pokusu o záchranu našich lidí a vědců nás zajali. Naštěstí nás šéf maskování (ano, ten, co ho nikdy nikdo neviděl) osvobodil, a tak jsme zdrhli z jejich základny.

A konečně přišel den D: měli jsme vypustit protilátku proti mutantům. Naládovali jsme ji do tlakových bomb, které jsme měli odpálit do vzduchu. Jenže to nebylo tak jednoduché – místo, kde jsme to museli provést, bylo přímo u základny těch zlounů. Takže jsme si museli cestu prostřílet. A jestli se nám to povedlo? To už je jiný příběh...

P.S.: „To kuře bylo fakt mňam!“