A přesně tak začal i náš tábor.

Stejně jako tehdejší parašutisté jsme museli s veškerou výbavou i novými doklady a pouze se starou mapou překonat cestu až do Prahy, do našeho plánovaného cíle. Na cestu s námi vyrazil jeden z parašutistů, který naši cestu celou řídil.

Po dlouhé cestě, setkání s partyzány a přespání někde u lesa nás ráno čekalo nepříjemné, nehezké probuzení. Kolem projížděla nacistická hlídka a spatřila nás spící. Nacisté tehdy pátrali po jakýchkoliv známkách odporu proti Říši a byli připraveni každého podezřelého bez milosti zlikvidovat.

Navíc u nás objevili parašutistu, jehož podobiznu měli mezi hledanými osobami. Na nic nečekali a přímo před našima očima ho zastřelili.

Pokud jsme chtěli přežít, museli jsme rychle změnit stranu.

„To ne! On není s námi. My jsme ho zajali, protože je proti nacistům! My s ním nemáme nic společného!“

Díky tomu nás nezabili, ale poslali nás na nacistickou základnu v Míčově, kde jsme se měli přihlásit do pracovního a výcvikového tábora.

A tím to celé začalo.

Nejdříve jsme se museli dostat až do Míčova. Kupodivu jsme cestu zvládli a do odpoledních hodin jsme dorazili na místo. Po důkladné fyzické i psychické prověrce nás všechny okamžitě poslali do továrny, kde jsme měli vyrábět vojenské vybavení.

A kupodivu nám práce šla vlastně dobře. (V budoucnu bohužel.)

Po vyčerpávajícím pracovním dni jsme se v noci konečně dostali k volnu. Právě tehdy nás však kontaktovali partyzáni a výsadkáři prostřednictvím našich vysílaček. Dostali jsme úkol: zlikvidovat jednu z nacistických továren.

Stáli jsme před rozhodnutím. Mohli jsme partyzány zatknout, zavděčit se tak nacistům a zajistit si lepší postavení. Nakonec jsme se ale rozhodli jinak. Chtěli jsme se aktivně zapojit do odboje a pomoci partyzánům. Nu, šli jsme tedy vystřílet, připravit a odpálit výbušniny a celkově zlikvidovat tu továrnu.

Od té chvíle jsme vedli dvojí život.

Přes den jsme pracovali pro nacisty a někdy i proti nim a v noci jsme proti nim bojovali.

A ono to skutečně fungovalo. Nacisté dlouho vůbec netušili, co se kolem nich děje. Jejich zásoby mizely, vybavení ubývalo a jejich vojáci postupně padali a ubývali.

Jednoho dne, 27. května 1942, jsme se opět vydali do práce. Tentokrát však náš plán vedl jinudy. Lesní cestou měla projet posádka i s Reinhardem Heydrichem.

Takže jeho osud byl předem rozhodnutý. Proti našim ozbrojeným příkopům kolem silnice neměl šanci.

Podobných akcí, při kterých jsme se i během dne vydávali proti nacistům, bylo více, a to i s větším odporem. Jenže takový úspěch nebývá dlouhý.

Jedné noci, když jsme stále spali přímo na nacistické základně, už o nás nacisté věděli.

A přišlo opravdu kruté probuzení.

Byli jsme zajati, vyslýcháni a mučeni za účelem zjistit, kde se ukrývají Gabčík s Kubišem a další členové odboje. Ne každý z nás vydržel nátlak a některé informace se nacistům podařilo získat.

Hlavní vojenské jednotky se proto vydaly na akci proti parašutistům a partyzánům, jejichž úkryty jsme prozradili.

Jenže právě jejich odchod nám dal šanci.

Podařilo se nám obrátit nacistickou základnu vzhůru nohama. Popadli jsme zbraně, vyzbrojili se a vyrazili na záchrannou misi.

Začaly další velké bitvy.

Boje pokračovaly i ráno a protože přinesly velké ztráty na životech, nevíme, jestli je správné chvástat se dalšími věcmi, které jsme dokázali.

PS: Tátovo vyprávění skutečného příběhu, kdy nám říkal, jak to doopravdy bylo, bylo velice zasahující.